S mírným zpožděním jsem dokončil reportáž z HROBu.

Trochu upravená slavná věta Rudolfa Hrušínského z filmu Vesničko má středisková připomíná, že vyzkoušet se má všechno. Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou intenzivní .

Patřím k lidem, kteří sem tam udělají nějakou pošetilost. Již pátým rokem je mojí oblíbenou pošetilostí běžet horský orientační běh, neboli HROB. Jedná se o dvoudenní závod dvoučlenných týmů, kteří běží (nebo chodi) orientační běh na mapě v měřítku obvykle 1:25 000 až 40 000. Mapa je generalizovaná, což znamená, že ne všechny cesty jsou v mapě zakresleny. Při závodu pak odhadujete, která cesta zakreslená je a která nikoliv. Někdy je to k pousmání, nekdy k naštvání. Záleží na tom, kolik minut vás tento omyl “stojí”.

Vzhledem k převýšení a délce tratí se jedná o ultra závod. Tedy alespoň pro mne, neboť běžet v horském terénu dva dny po sobě 20 až 25 km je pro netrénovaného jedince loterie, co to s jeho tělem udělá. Původně jsem nechtěl letošní HROB podcenit a plánoval jsem se na něj řádně připravit. Ale pořád byly nějaké důležitější věci, takže jedinným tréninkem byl závod týmů minulý týden, kde jsme běželi necelých 10 km téměř po rovině.

Po minulých zkušenostech s HROBem vím, že dokončit závod není vůbec žádná samozřejmost. Největším problémem bývá sehnat partnera. Preferuji  ženy, neboť při běhu za ženským pozadím člověk nemá čas myslet na ptákoviny …. Svůj první závod jsem běžel na Šumavě u Vyššího Brodu s Tondou Navrátilem v kategorii HH40. Souhrnný čas za obě etapy 7:42:50 tehdy stačil na třetí místo, …… kdybychom ve druhé etapě nenarazila špatnou kohtrolu těsně před cílem. Takže prvni diskvalifikace.

V roce 2014 jsem běžel v Liberci s Růženkou Zuzánkovou kategorii HD40, neboť smíšené dvojice mají kratší trať než mají muži. Na trati jsme strávili celkem 8:06:32 a bylo z toho pěkné 8.místo.

V roce 2015 se mi před závodem v Potštejně zranil Tonda a já sehnal náhradu v podobě Martina Dzika do kategorie HH40. První etapu jsem doběhl se sebezapřením ve velkých křečích, druhý den to již nešlo vůbec a já závod vzdal. Takže druhá diskvalifikace.

Loni mi odřekla Gábina, že jí nepustil manžel, tak jsem běžel s Anetou mladší kategorii HD. S časem 7:42:03 jsme obsadili pěkné 13.místo.

Letos jsem byl domluven opět s osvědčenou Gábinou, plán však tentokrát zhatil její výron kotníku. A tak jsem bral zavděk švagra, se kterým jsem běžel kategorii HH40. Švagr je asi o deset let mladší a běhá krosy, měl být tím rychlejším z naší dvojice. Náš tým měl optimistický název “Jednou to musí vyjít”. Optimismus nám však netrval dlouho. Asi minutu po startu, jen co jsme vběhli do lesa, Jirka blbě stoupnul a vyvrknul si kotník. Hrdině nechtěl závod vzdát a tak ještě dvě hodiny běžel se mnou a s výronem.

Při závodu se obvykle zažije spoustu příhod. Tak například letos jsme lezli příkrým lesnatým svahem a na okraji lesa jsme se omylem dostali do zahrady chaty, která navazovala na les. Vypadala opuštěná ale jen do doby, než na mne vyběhl vlčák a za ním stokilový pořízek. Naštěstí štěkající pes měl ocásek nahoru a chlapík dolů. Obráceně by to bylo na pováženou :-). Nicméně chlápek vypadal naštvaně a tak jsem se ho snažil bodrým přivítáním trochu vyvést z míry: ” Máte to tady pěkné, pantáto!”. Chlápek se zarazil a pak spustil. “Co je tady za akci!. Co děláte na mém pozemku! Kdo je pořadatelem toho závodu a kde je najdu!”  Záhy jsem pochopil důvod jeho naštvanosti. Dvojici před námi, která také omylem vstoupila do jeho výsostného území,  nenapadlo nic chytřejšího, když chtěla zahradu opustit, než prokopnout rozpadající se laťový plot, který soukromý majetek ohraničoval z druhé strany. Vysvětloval jsem, že blbec se najde bohužel i mezi sportovci. Smířlivě jsem se nabídl, že plot rád opravím, když mi půjčí kladívko a dva hřebíky. S chlapíkem však nebyla rozumná řeč a tak jsem na jeho nátlak vyzradil, kde má hledat pořadatele. Jako správný partyzán jsem ho místo na Všeminu poslal do Luhačovic na náměstí ….

Můj parťák Jirka není orienťák a tak ponechal orientaci na mapě pouze na mě. A tak se stalo, že když se ptal, kdy už tam budeme, omylem jsem ho informoval, že máme “jen” 19 kontrol. Na 13. kontrole jsem je však přepočítal a zjistil, že jich je 25. To jsem Jirkovi neměl říkat. Jeho morálka poklesla bod mrazu.  Začal vymýšlet teorii, že mne příliš zdržuje (mírnější tempo mi přitom vyhovovalo, měl jsem čas se soustředit na mapování a výsledkem bylo přesné dohledávání kontrol) a na téměř nejzazším místě trasy mne opustil. Tedy ono to je zakázané, ponechat zraněného týmového kolegu svému osudu a jít sám. Bylo však tak krásné počasí a já měl chuť závod dokončit alespoň mimo pořadí. Kousek od nás byla silnice, takže jsem se domníval, že žádné nebezpeči mému parťákovi nehrozí. To jsem si myslel do doby, než jsem u jedné kontroly našel dvě roztrhané ovce, patrně od vlků ……..

První etapa byla letos připravena formou scorolaufu, tj. volné pořadí kontrol. To znamená, že 25 zakreslených kontrol na mapě jsme mohli obejít v libovolném pořadí. V rámci první etapy jsem mohl naběhat/nachodit tak 25-26km. Poslední třetinu závodu jsem chytal křeče do stehen a lýtek, do cíle jsem dorazil v čase 4:48:16, což by znamenalo 10.místo ze 20 týmů, kdybychom nebyli diskvalifikováni. Kamarádi Robert Binar a Martin Dzik mne porazili o 8,5 minuty.

Nedělní etapa měla pouze 8 kontrol na trase o délce 19,2 km a převýšeni 1100 m. Tuto etapu jsem běžel již celou trasu sám. Nepodařilo se mi sehnat tak narychlo žádnou náhradu. Tím pádem jsem běžel mimo pořadí, neboť sólo závod je patrně z důvodu bezpečnosti nepřípustný. Nedělní etapa měla pouze 8 kontrol na trase o délce 19,2 km a převýšeni 1100 m. Před závodem jsem měl předsevzetí závod absolvovat takovým tempem, abych zvládl celou etapu. Nevěděl jsem, jak se mé tělo bude tvářit, když si vzpomene, co jsem mu prováděl předchozí den. Kupodivu během závodu jsem neměl žádné problémy s křečemi. Na druhou stranu nešel jsem mapově čistě a drobné chyby při prvních třech postupech naznačovaly, že ani hlava není již tak čerstvá. Nicméně v první třetině závodu jsem byl těsně před Robinem a Martinem. Robin se na občerstvovačce tvářil, že snad ani závod nedokončí. To by mne mrzelo, neboť jsem je chtěl byť mimo soutěž porazit alespoň v této etapě. Po občerstvovačce byla volba. Jít delší trasou po silnici, nebo šmikat kratší cestou přes údolí. Kluci vyrazili po silnici a já přes údolí s vírou, že tady se láme závod. To se také stalo. Jenže jinak, než jsem plánoval. Podařilo se mi ztratit kontakt s mapou a nevěděl jsem řesně, kde jsem. To se pak špatně dohledává kontrola.

Nicméně s mírnou časovou ztrátou se mi podařilo správnou kontrolu orazit a pelášil jsem dál. Moje představa, že kluci jsou za mnou, nebyla pravdivá. To jsem však zjistil až v cíli ….

Postup na šestou kontrolu jsem sice zvolil správně, nepodařilo se mi však dodržet stanovený plán a odbočil jsem příliš brzy doleva. To opět znamenalo údiv, kde to vlastně jsem a než jsem se na mapě našel, další drahocenné minuty v prachu ….

Poslední dvě kontroly jsem již šel čistě a do cíle jsem dorazil po 4 hodinách a necelých 10ti minutách. K mémo zklamání o 4 minuty později, než moji njebližší soupeři. Kdybych byl klasifikován, skončil bych na 9. místě ze 17 doběživších týmů.

Takže těším se na další ročník a spoléhám na název našeho týmu “Jednou to vyjde !”

ZKUSTE TO PŘÍŠTÍ ROK TAKÉ  🙂