Historicky nejpočetnější stádo olomouckých sobů na závodech lyžařského orientačního běhu se zúčastnilo letošních prvních závodů LOB. Vysočina aréna v Novém Městě na Moravě s tribunou pro nějakých 25 000 lidí sice zrovna nepraskala ve švech, přesto díky nadstandardní sněhové pokrývce (cca 50 cm) a fyzicky i mapově obtížným tratím si všichni účastnící závody pochvalovali. Zázemí v teple, ochotní pořadatelé při nahlašování změn čipů, dostupné záchody i teplý čaj, prostě bez chyby. A když si někteří hráli na Kašpárka a obveselovali tím ostatní, tak ani moc nevadilo místy husté sněžení, které ztěžovalo orientaci.

Pátečního sprintu jsem se zúčastnil pouze s Radovanem a Honzou. Tratě o délce do 3 km byly převážně vedeny kolem biatlonové tratě s dojezdem pod tribunami. Sprint se jede ve vysokém tempu a tak měla většina závodníků problémy s mapováním postupů. Problémy dělaly i popisy kontrol na mapě, neboť bylo obtížné určit u překřížených tratí, které popisy patří ke konkrétní kontrole. Relativně dost závodníků bylo diskvalifikováno z důvodu špatně naražené kontroly.

Já jsem startoval ve své kategorii téměř až na konci startovního pole, což je při LOBech výhoda. Na druhou stranu věkem jsem posledním rokem v H45, což je zase mírná nevýhoda. Natěšený na první závod jsem vzal na startu mapu a začal zápolit s umístěním mapy do mapníku. To jsem, jako obvykle, stihl ve vymezené minutě jen s odřenýma ušima a již vyrážím na trať. Mrknu na postup na první kontrolu a namířím si to do tunelu pod dojezdovou rovinkou. Prvních 30 metrů vyrážím tryskem, abych souběžně jedoucímu závodníku H21 ukázal, jak mi jedou lyže. To se mi daří, byla to však moje první blbost. Cesta do tunelu je totiž zatarasená přenosným plotem a já začínám zmatkovat, co s tím. Místo abych se zastavil a situaci vyřešil v klidu, rozhodl jsem se improvizovat. Nějak to zleva objedu. Celkem mi to jde a kus pod sebou vpravo vidím svojí kontrolu. Vyrážím k ní. Vyjetá stopa přede mnou najednou padá asi o pět metrů dolů do odvodňovacího kanálu, ve kterém je vidět již několik lavorů od závodníků, kteří to bez pádu nedali. Nebyl však čas řešit, kdo je kdo a odvážně se pouštím dolů. Opakuji si poučku od Johanky. „Nesmíš se toho bát. Sjezdy jsou o hlavě, Když si budeš myslet, že spadneš, tak jistě spadneš ….“ A tak jsem si letmo řekl, že to dám. Jenom jsem se bál, že se zapíchnu lyžemi o protisvah příkopu. Nestalo se tak. Divoký sjezd jsem zvládl a já při ražení své kontroly přemýšlím o tom, jak jsem šikovný. Zároveň mne rozptyluje, když vidím, že ostatní závodníci, pro mne zavřeným tunelem, projíždějí ….. Ale házím to za hlavu a peláším dál. Vždyť celý závod je ještě přede mnou.

Jízda po biatlonové trati do kopce za tunelem pod silnicí dává sakra zabrat. Ale je to sprint, když máknu, za chvíli bude konec dřin“. Razím postupně kontroly a daří se mi volit správné postupy. Hlavně moc nepřemýšlet, některé postupy jsou téměř rovnocenné. Kdo moc přemýšlí, ztrácí čas! Ražení air čipy je super. Při jízdě z kopce nemusíte vůbec zastavovat. Stačí profrčet kolem. Akorát je dobré si stihnout zkontrolovat vždy popis. To se mi u všech kontrol povedlo ….

Přejíždíme na druhou stranu areálu, kde je v nepříliš členitém lese mnoho najetých stop a ještě více fikaček (tj. stop, které závodníci vytvořili mim zakreslené trasy z důvodu zkrácení postupu). S mírným zaváháním na devítce svištím dál. Po dvanácté kontrole ztratím na chvíli koncentraci a najednou nevím, kde přesně jsem. Vedle má být oplocenka, ale nevidím ji. Vteřiny ubíhají a já točím mapou jak volantem. Popojedu si na cestu a snažím se chytit, kde jsem. Najednou si uvědomuji, že hledaná oplocenka je těsně vedle mne, že jen z důvodu velkého množství sněhu není téměř vidět. Jedu dál a chystám se narazit předsběrku, tj. šestnáctou kontrolu. Při dojezdu k ní zjišťuji, že je to ta samá kontrola, kterou jsem razil jako svou první kontrolu. Zastavuji se, neboť se mi nezdá představa, že by první a předposlední kontrola měly být stejné. A pak mi to dojde! Mám špatně naraženou první kontrolu. To znamená buď závod dokončit s nelichotivým označením DISK, nebo se vydat znovu na trať. Samozřejmě volím druhou volbu, tj. druhé kolo. Přece nemohu první závod v roce takhle hloupě disknout! …. A tak opět je celý závod zase přede mnou J.

Narážím správnou první kontrolu se ztrátou téměř 28 minut a vyrážím do druhého kola. To má pozitiva i negativa. Negativem je skutečnost, že již nejsem tak čerstvý, jako v kole prvním. Mezi pozitiva patří to, že překvapivě mapově zvládám druhé kolo podstatně lépe, než trať v kole prvním. Na šesté kontrole zjišťuji, že i tuto kontrolu jsem v prvním kole orazil chybně. Pořadatelé připravili chyták, kdy ve sjezdu dali kousek od sebe dvě různé kontroly. No a já si v prvním kole vybral tu nesprávnou. Profrčel jsem kolem ní tak rychle, že jsem nestihl přečíst její kód. Konec závodu již proběhl bez problémů. A výsledek? Poslední místo mezi těmi, co našli všechny kontroly. Za mnou pak čtyři závodníci diskvalifikovaní z důvodu neoražení své kontroly. Takže vlastně úspěch J.

Radovan měl při závodě světlé chvilky (jeden nejrychlejší postup a dva třetí postupy) i zbytečné chyby (obrácená mapa), což stačilo na 15 místo. Ani Honzovi se výsledkově moc nedařilo, zejména z důvodu chyb na začátku závodu.

Nedělní závod na krátké trati nás zavedl i na svažité louky na západ od stadiónu. Opět jsem startoval až na konci startovního pole, takže jsem měl čas dostatek času věnovat se na startu našim nejmladším, kteří běželi svůj první závod v LOB.

Hlavně jsem si sliboval, že dneska Kašpárka nikomu dělat nebudu. Prostě aby se mi nestalo, že na první kontrole naberu ztrátu sobotní 28 minut. Předsevzetí se vlastně podařilo splnit. Protože v neděli jsem na první kontrole ztrácel jen asi 10 minut. Jak se to vlastně mohlo stát? Jednoduše. Nepoužívám totiž hodinky a tak se řídím startovacím časem. Jelikož ráno se posouval startovací čas všem o 30 minut, sepsal jsem startovku podle nových časů. Já se startovním časem 107 jsem měl startovat ve 12.17. Nějak jsem si to v hlavě přehodil a z obou rozdílných čísel jsem si zapamatoval, že budu startovat v čase 117. Takže přestože jsem byl na startu včas, byl jsem se v klidu rozjíždět na kolečku, pak trpělivě čekám na čas 117, abych následně překvapil sebe i startéry, co dělám na startu 9 minut po svém startu. Takže letmý start a hurá do příkrého kopce. Tam jsem se téměř zatavil a ještě zvolil delší obíhačku přes nejvyšší kopec. Pak jsem se uklidnil a závod již probíhal dle mých představ. Ani minutová chyba před koncem závodu mi nezkazila pocit z pěkného závodu. Do příštího závodu si dávám závazek, že nebudu soupeře podceňovat a nebudu jim nechávat náskok již na startu, nebo na první kontrole J.

A jak dopadli ostatní? Výborně. Ivča bronz v D45 jen 1:15 za vítězkou! Pouze jeden disk! Terka s Pavlou jen s jednou drobnou chybou. Radovan jen díky chybě na jedničku neporazil Hepíka. Hanka v P v první půlce. David s Michalem si to rozdali v H35. Tentokrát byl o 2 minuty úspěšnější David. Honza si splnil předsevzetí a nebyl poslední. Prostě každý si závodů užíval podle svých možností. A kdo při závodě nepadal, tak jezdil pod své možnosti.