Ahoj příznivci orientačního běhu, běžci a rodiče. Dneska bych se s vámi chtěla podělit o mé dojmy z víkendových závodů, kterých jsme se v hojném počtu účastnili. Z původního mrazivého rána a mlhy postupně prokoukly sluneční paprsky, jenž se odrážely na hladině Stříbrného rybníka. U téhož rybníka bylo také zorganizováno centrum závodu.

Díky Vlaďce, která všechno zařídila a naplánovala, jsme se jako dorostenci rozhodli cestovat vlakem. České dráhy se opět řídily heslem: Na všechno je dost času, a tak jsme málem v Pardubicích nestihli přestoupit na osobák do Hradce. Jaké hrůzné zjištění nás ale čekalo v Hradecké trafice: Denní jízdenka 80 Kč. Nepřestupní jízdenka 20 Kč. Ražení jízdenky: jak za doby kamenné – na cvakač, jak staré ražení kontrol a k tomu zastávky po 200 m.

Na místo jsme dojeli s dostatečným předstihem a dobrou, veselou náladou. Rychle jsme prozkoumali shromaždiště, podívali se, kde je divácký úsek, jak dlouhý je doběh… (ale jak dlouhý je doopravdy, jsme zakusili až pak).

Nasadili jsme dohromady 8 štafet, krásné počasí jenom podtrhovalo dobrou náladu všech členů oddílu. A nejvíce tu naši. Já osobně s Vlaďkou a Zuzkou jsme poslední měsíc nemluvily o ničem jiném a najednou to bylo tu.

Fana s Vlaďkou rozbíhali naše dorostenecké štafety. Lahodná chuť slova START se mi ještě dlouho přelévala na jazyku. Bylo to úžasné. Teď už jen sebrat všechny kontroly v co nejkratším čase. Fana svůj úsek zvládl na jedničku, ale ne na jedničku, jak mívá občas ve zvyku, ale opravdu dobře. Možná nedoběhl na prvním místě, ale překonal několik svých soupeřů, kteří na něj pomalu přestávají stačit. Časy se mění. Předával v polovině startovního pole s malým odstupem na čelo. Mates, náš mapový expert, vběhl do lesa se stejným nadšením jako my všichni, jaké ho však čekalo překvapení, když mu někdo sebral mapu. To znamenalo čas navíc pro klučičí štafetu, bohužel nevratný. Třetí šel do lesa Erik. I když to nebyl tak dobrý výsledek jako u našich veteránů, podporovali jsme ho všichni až do konce, až do cíle. Tohle je podle mě kouzlo štafet, ne vyhrát, ale společně zvládnout závod, být na sebe hrdí navzájem, za každý povedený postup, za dobrý běh, popřípadě pochopit, že ne každý je na tom jako Fana nebo Vlaďka běžecky.

Abych se ale vrátila k naší štafetě. O té mám totiž daleko více informací. Koho už nebaví můj článek, můžete si třeba odskočit, uvařit si čaj nebo jen odložit to elektronické zařízení, ze kterého právě čtete a vrátit se k němu později. Ale jak říkám, jsem plná dojmů, tak si možná ještě pro ten čaj skočte. 🙂

Na našem prvním úseku byla jako obvykle nasazena Vlaďka, naše vycházející hvězda. Tentokrát ale neměla úplně svůj den (pro neználky: ztráta Vlaďky čítala asi takovou ztrátu, jakou obvykle ani nepovažuji za chybu 🙂 ). Párkrát se lehce přeběhla. To by ani tolik nevadilo, kdyby jsme byli zodpovědnější a šli si stoupnout na diváckej dřív. Proběhlo totiž už několik soupeřek, které Vlaďka obvykle s přehledem poráží. Mysleli jsme si, že už taky běžela, tak jsem si radši stoupla do vymezeného prostoru pro předávku. Výraz Vaďky na diváckém úseku, kterým nakonec proběhla až potom, svědčil o opaku. Vlaďka předávala na 27. místě. A pak přišla moje část.

Věděla jsem, že nejsme na chvostu, a tak jsem si z toho nic nedělala. Ani jsem nebyla ve stresu udržet štafetu na 1. místě. Běžela jsem si tedy  svůj závod. Jako obvykle jsem se u map teprve dozvěděla své startovní číslo. Start, jo, start, a po 150 m žbluňk. Mokrá už od začátku. Ty paprsky na té hladině mi už nepřišly tak půvabné. Ale nečekala jsem, skočila jsem do potoka hned. Už tam jsem předběhla dvě holky, které se koupely neúspěšně snažily vyhnout. Kontrola oražena. Hotovo, jdem dál. Píp, píp, až jsem se divila, že stále všechno nacházím bez větších problémů a zmatků. Musím ale přiznat, že na jednu kontrolu jsem se svezla a u toho mapovala na další kontroly. Mokrá jsem byla až za ušima. Potokem jsem lezla asi 6x. Připadala jsem si jako profík, který odbíhá od kontroly hned, když ji orazí. Takový pocit jsem snad ještě nikdy nezažila. Po půl hodině přibíhám na diváckej škaredá, spocená a uhnaná. Slyším podporu a tak se snažím ještě přidat. Předběhnu 50-ti letou paní a věřte nebo ne, i tak se mi zvedne ego. Pytlík už jednoduší být nemohl. Byl však dlouhý, už mi docházel dech, sahala jsem až do spodní rezervy sil. Doběh. No, jak jsem na začátku oponovala, jak dlouhý jsem poznala až když jsem na něm byla. Dobíhala jsem k předávce. Zuzka nikde. Už jsem se bála, že zůstanu jak Fana na MČR sprintových štafet, stát s nataženou rukou a nebudu si moct lehnout a pořádně odplivnout. “Ty vole, už běží!”, které vyšlo z úst Vaďky, Zuzku popohnalo v zavazování tkaniček a všechno dopadlo dobře. Díky Vlaďce, která nás se Zuzkou vždycky dokáže vyhecovat. 😀

To byl konec mého úseku. Při vyčítání jsem měla trochu obavy, které plynuly z nepoctivé kontroly kódů. Ale ražení Ok. Překvapením pro mě bylo i zjištění, že jsme se z 26. místa dostaly na 14. místo. Byla jsem opravdu šťastná. Vlaďka poskakovala jako dítě, které se právě dozvědělo, že půjde s rodiči do ZOO. Měla jsem radost, že jsem nepřipsala žádnou ztrátu a taky že už to mám za sebou. Teď už jen držet palce ostatním.

Když Zuzka dobíhala, nestačila z původního místa jen na dvě. Což je skvělý výkon. Do cíle dobíhala se soupeřkou, která ale měla náskok dobrých 5 metrů, a to se špatně stahuje na posledních 20 metrech. 16. místo bylo naším výsledkem. Z celkového počtu 44 štafet jsme si podle mého vedly obstojně a co je nejdůležitější, užily jsme si to.

Jen chudák Lenka, která doběhla celá mokrá, musela ještě utíkat na autobus, kterým jsme se měli dopravit do tělocvičny.

Společně jsme prozkoumaly Hradec Králové, zašli si do kavárny, do Tesca a svezli se trolejbusem, který někteří viděi snad poprvé v životě.

Druhý den už shrnu jen ve zkratce. Všichni jsme toho měli už plné zuby. Trochu foukalo, a startovali jsme dosti roztahaně. Fana doběhl, a já s Vlaďkou jsme se teprve oblékaly. Život není fér. Fana zaběhl životní výsledek a pokud to není tajné, tak bych si troufla říct, že se ho někteří soupeři začínají bát… Vlaďce chyběla minuta a půl do startu na Centrálním mistrovství Evropy a nám ostatním to bylo jedno 😀.

Zpátky jsme se opět vydali na vlak, unavení po víkendu jsme se ploužili po nástupišti a těšili se na jednu jídelní instituci, kterou by nám asi nikdo moc neschválil. Do tzv. Mekáče. Ano, slyšíte dobře. Ale nestydíme se za to. Tam jsme doplnili energii a hned zas do vlaku směr Olomouc.

Víkendové zážitky, ať už ze štafet nebo ze samotného Hradce Králové nám zůstanou. Jsme skvělá parta, nezáleží nám tolik na výsledku, jako na týmovém duchu, který cítíme vždy, když probíháme cílem…