HROB očima Davida K.

O HROBu jsem věděl už dlouho, ale kilometráž elitní kategorie mě vždy přesvědčila o tom, že toto není závod pro mě. Nicméně nemládne nikdo, a tak i mě postihla čtyřicítka – to znamená v běžecké terminologii mnohé – například možnost startovat ve veteránských kategoriích i v jiných disciplínách než jen v OB. A tak jsem se rozhodl lahůdku s názvem HROB ochutnat. Nad parťákem jsem nedumal ani chvíli, volba byla jasná – S Honzou Hálkem jsme na tom běžecky velmi podobně a vydržet s ním dlouhou dobu není opruz, ale radost. Do auta jsme narvali ještě SOBice dare (přelož si sám) – Helču V. a Jitku K. a vyrazili směr Vrchlabí. Sobota po ránu byla zamračená, ale odhodlání jsme měli. V naší kategorii HH40 jsme měli mít 27 párových protivníků, se čtyřmi z oblasti – Pootníky (Tomik Václavek a Jarda Pudel ze STE), Partaci (Křižík a Franta Albert z OOL), Pasivity Žamberk (Roman Moskva z ZLH s parťákem Ivanem) a exUOL dvojici Bratrstvo kočičí pracky (Martin Dzik a Robin Binar – ty nakonec nepřijeli). Start ohlásila písnička a špalír se vydal strmě do kopce. Na jedničku běžíme stále ještě v davu – brutální obíhačka, 2, 3, 4 a 5 jdou jako po másle, byť do kopce terénem většinou jen jdeme – přece jen 18,5km/980m budí respekt. Pak po silnici na občerstvovačku – zde doplníme energii (někdo pivem, někdo ionťákem a rozinkama) a vydáváme se do prudkého kopce. Na cestě na sedmičku se sbíháme se zlatohorákama a s těma se potkáváme tu a tam až do cíle. Osmá kontrola představuje první ořech – brutální svah, hustník a těžká dohledávka. No nic, běžíme dál. Po dvou a půl hodinách mi dochází, ale Honza je na tom asi podobně, takže jen mírně zvolníme. Desítka – další občerstvovačka, zase pivo a zase ionťák. Další zásek je na dvanáctku – s dalšíma dvěma párama ji hledáme přes sedm minut – nějak nám v mapě chybí detaily. Zbytek už šel celkem slušně, byť jsme ke konci šetřili síly na neděli a zlatohoráky si nechali o 45s utéct. V cíli jedenácté místo z 26, levej sloupeček je úspěch. Hendikep jsme o 7 minut nestihli, budeme vybíhat z hanbastartu, ale zas masovej start s našimi orientačními schopnostmi je pro nás výhra. Po doběhu jdeme na guláš a pivo, odpočinek a večerní vínko se zbytkem SOBu. Holky si asi užily svoje, mlaďáci vypadaj taky unaveně.

Nedělní ráno prší, ale po přejezdu autobusem na start se objevuje sluníčko. Vidím, jak hendikepem běžící Ďunďa běží ze startu přímo do svahu vlevo. To bych si měl pamatovat. Davová psychóza ale dělá svoje a tak po zaznění startovního signálu se jak blbec držím davu jdoucího doprava na dlouhou obíhačku se stejným převýšením. Po pár minutách mi to dojde, uhneme a rázem se dostáváme do čelních pozic. Jedničku nám najde Roman Moskva, na dvojku je rychlý seběh svahem. Další kontroly nabíhají celkem rychle, byť běžíme pomaleji než v sobotu. Osmičku z euforie, že jsme v čelní skupině a že se nám dobře běží, přebíháme a cca 100m a tímhle zdržením se před nás zase posouvají ZLH (kdy by nepřeběhl na třicítce mapě, že J?). No nic, bojujeme, máme na to! Optimální postup se nám povedl na 10, 11, 12 a 13 (až tady si uvědomujeme, že světle zelená v mapě je hustej les a tmavější zelená ten otevřenější). Na 14ce občerstvovačka – při odběhu jen koutkem oka zahlédneme ZLH, takže máme čas jejich občerstvení k dobru – to bysme mohli ustát. 15, 16 a 17 opět skvělé postupy, to už dáme! Na osmnáctku jsme ale neseběhli zavčas na cestu a traverz v prudkým zarostlým svahu je pomalý – naštěstí to nebyla velká ztráta. Na seběhu do cíle si ještě vychutnáme dvojici před námi. V cíli je to za neděli jedenácté místo, celkově desáté – TOP10! ZLH doběhli cca dvě tři minutky za námi, takže úkol splněn, navíc dvojnásobně, protože jsou DISK – myslím, že strategie „razíme až po občerstvení“ není dobrá. S obdivem ještě sledujeme výsledky Pootniků (dali nám v součtu 45 minut!), nabíráme SOBice a přes Kolibu u Býště míříme domů s unaveným tělem, dobrým pocitem a plány na příští ročník.

 „Sobice dare“ na HROBu aneb co všechno se dá zažít jen tak …. (HROB očima Helči V. a Jitky K.)

HROB rovná se výzva. Zvláště pro nás dvě „Sobice dare“…. S vědomím toho, že knižní bestseller o ženách, které neumí číst v mapách je v podstatě o nás, a s tréninkovým plánem 20 naběhaných kilometrů měsíčně, jsme se vydaly pokořit nejvyšší pohoří naší země v elitní běžecké kategorii DD40 …

Celá akce začala hromadným odjezdem z Olomouce v pátek odpoledne ve složení David K., Honza H. a my dvě. Když jsme večer víceméně bez problémů dorazili do centra celé akce v Herlíkovicích, vypadalo to na super víkend. Naše sestava vytvořila krásné sobí doupě na pokoji C5, víno se chladilo za oknem a ve Stodole vařili guláš a točili pivo.

Sobotní ráno nás sice zaskočilo deštěm, ale protože má pánbůh orienťáky zřejmě rád, v čase startu už nepršelo. Po strategickém rozhodnutí, že do lesa vlastně nic nepotřebujeme, nezbytném focení a objetí na rozloučenou s ostatními sobíky, jsme za zvuku písně „Já do lesa nepojedu“ všichni společně vyběhli do rozřazovacího kopce. Realita byla krutá. Postupně nás všichni předbíhali, nedalo se nikoho před námi uviset, ani ty 50 +, ani ty s velkým tělem, ani ty s velkým batohem. Na chvostu zbyly jen Boženy, Ágnes o holích a my dvě „Sobice dare“.

Asi po hodině jsme se dostaly na první kontrolu, avšak v euforii z tak obrovského úspěchu jsme seběhly rovnou do zakázaného prostoru, kde byla „zóna ticha“. Probíhalo zde pravděpodobně něco ohledně jelení říje. Trochu jsme se bály, plot kolem měl tři metry, všude mlha, ticho a opuštěná stará chatrč… skoro jako z amerického hororu. Ale naštěstí nic netrvá věčně, ani zóna ticha. Nakonec veliký oddech, že po nás ti jeleni nic nechtěli…

Krize za námi, druhá, třetí a čtvrtá kontrola byly celkem v pohodě, i když samozřejmě s řádným časovým odstupem. Pátá byla zapeklitá, tu jsme tam prostě nenašly. Rozdíl mezi „desítkou“ a „třicítkou“ mapou je totiž znát. Žádná oplocenka, posed, vývrat, nic takového v mapě není. Nebylo se moc čeho chytit. Navíc jsme byly už dost unavené, s notnou časovou ztrátou. Šestá kontrola však měla být zároveň i občerstvovačka. Jenže – jít zase do takového dlouhého kopce, navíc tam ty cesty byly a nebyly a hlavně se blížila třetí hodina odpoledne. Tak jsme se společně rozhodly závod ukončit a vrátit se co nejkratší cestou do cíle.

Sice jsme se přesvědčily, že i v plné zátěži se tělo klidně pět hodin bez jídla a pití obejde, ale Helčina stovka poslední záchrany a hospůdka na parkovišti cestou zpět byly fajn. Stavily jsme se na zaslouženou třetinku malinovky. S mapou, čipem a busolou jsme sice působily trošku nepatřičně, ale poznámku o „nějaké neplánované občerstvovačce“ od pořadatelů jsme přešly s grácií sobě vlastní.

Dál napínat nebudeme, do cíle jsme nakonec opravdu došly. Když jsme si vyčítaly čipy, otevřelo se okno a pořadatel s vousy jako Krakonoš se „suše“ zeptal: „Nějaký krátký, ten lístek, co?“ Odpověděly jsme, že nám to tedy bohatě stačilo. Nemohly jsme ani vylézt schody a ve Stodole, když jsme si objednaly kávu, tak jsme u ní jen seděly a mlčely, což je v našem podání velmi neobvyklé 🙂

Druhý den ráno po snídani jsme byli odvezeni autobusem na start, což nám sobicím udělalo trošku čáru přes rozpočet. Strategií závodu totiž bylo posbírat druhou půlku kontrol, kterou jsme první den nestihly a dojít na občerstvovačku. Již jako zkušené hrobařky jsme si rozřazovací kopec vyšláply znova.  Po chvilce zmateného pobíhání, kdy jsme jedna nebo druhá během prvních deseti minut asi 15 x změnily názor kam půjdeme nejdřív, se v nás konečně objevila přirozená kreativita a talent pro improvizaci a padlo rozhodnutí začít závod od sedmé kontroly. Což, jak jsme později zjistily, byl opravdu ten nejlepší nápad. Sedmá a osmá kontrola v pohodě, naši strategii za nejlepší vyhodnotila i Ágnes o holích, která začínala taktéž sedmičkou.

Slušně rozběhlý závod však pokazila devátá kontrola, na kterou jsme zase pěkně zakufrovaly a s nelichotivým faktem, že vlastně vůbec nevíme, kde jsme, jsme se rozhodly jít stálým směrem do kopce, abychom se rozhlédly a určily směr. Jelikož jsme zdatné sobice, zachytily jsme dva mladé běžce a nechaly si ukázat na mapě, kde jsme. Po zjištění, že jsme geniální, neb jsme vyběhly přímo na průsek vedoucí k další, desáté kontrole, jsme se vydaly přímo k ní. Dokonce jsme zvládly uviset i zdatnější běžce, takže za odměnu jsme se po označení kontroly občerstvily mandarinkou, kterou jsme si nesly v ledvinkách (po sobotním hladovění jsme již nic nenechaly náhodě). Ke kontrole přibíhaly také první ženy z naší kategorie DD 40. Málem nás zavraždily pohledem, když zjistily, že jsme už na desítce a ony nás neznají, kde jsme se tam jako vzaly a jak to, že si tam ještě v pohodě svačíme.

Následovala rychlá jedenáctka, obíhačka na dvanáctou kontrolu s finálním výstupem do kopce a pak konečně šťastná třináctka, která byla korunována občerstvovačkou. Čokoládička, hrozinky, cola, pivo, chleba se sádlem, rum, banány, sůl, hroznový cukr… dobré to bylo. Jelikož se tou dobou na občerstvovačce objevovaly opět elitní kategorie, byly jsme foceny jako hvězdy. Užily jsme si svoji chvilku slávy, doplnily energii a odběhly na naši plánovaně poslední, patnáctou kontrolu. Zbylé tři kontroly jsme oželely a raději se vycházkovým tempem vydaly na kopec a rozhlednu Žalý. Slunce svítilo, bylo nádherně teplo a nás ještě čekala dvoukilometrová černá sjezdovka do cíle. To byl opravdu dost velký „záhul“. Říkaly jsme si, že by nebylo špatné válet sudy, ale zase kdo by nás dole posbíral….

Suma sumárum- v neděli nakonec 7 kontrol versus 4 kontroly v sobotu. Někdo by řekl žádná sláva, ale opětovný komentář pořadatele na vyčítačce, že „ten lístek je nějaký krátký“, jsme obešly šibalským úsměvem a výrazem, že nic se nemá přehánět.

A co napsat závěrem? Bylo to náročné, hodně kilometrů, hodně výškových metrů, ne všechny kontroly jsme našly…. ale i tak to nakonec bylo super! Bolelo nás sice naprosto všechno, ale užily jsme si to a už plánujeme další HROB. Tentokrát chceme závod dokončit v kategorii P 🙂 Takže – Hanačky do hor a za rok zase!