Předposlední víkend před začátkem školy se několik SOBů vypravilo do krajiny, která je typická obrovským převýšením a samozřejmě skalami.

V pátek, kdy začínala první etapa jsme si kvůli mému pozdnímu startu mohli dovolit trochu přispat a příliš se nestresovat časem. Dokonce byla i krátká pauza na oběd. Čas pokojně plynul a my jsme taky zapluli. Bohužel však do dopravní zácpy. Pomalu jsem začala vyšilovat, protože přijít pozdě na start je opravdu to poslední, co člověk na začátku tří etapového závodu potřebuje. Za jízdy jsem se nachystala, abych, jakmile zastavíme, byla schopna vyrazit. Tím však výčet katastrof neskončil. Dojeli jsme do Vyskeře – vesnice kde se závody měly pořádat. Nikde však nebyla žádná značka nebo lampion, který by napověděl, kterým směrem se  vydat. Po desetiminutovém bloudění jako záchrana přišla matná vzpomínka na letiště. Po chvíli jsem skutečně na navigaci našla nouzovou přistávací plochu. Nenápadně jsme zaparkovali na parkovišti určeném pouze pro ubytované v campu. Což jsme sice nebyli, ale pořadatelům se nás zželelo, když  zjistili, že za necelých dvacet minut mám být na startu. Jakmile auto zastavilo, vyskočila jsem bez přemýšlení z auta a popadla buzolu a čip. I z tohoto parkoviště na shromaždiště nebyl kousek a já se odvážně rozeběhla. Cestou jsem si chtěla vzít popisky, ale popisník nebyl na mojí ruce. Mezitím si totiž pohodlně ležel v mojí krabičce daleko v autě. Už nepřipadalo v úvahu vracet se pro něj, izolepu jsem neměla a bez popisků bych si netroufla. Malý papírek byl proto většinu času zmuchlaný v pěsti. Start jsem naštěstí stihla. Po vyběhnutí následovalo několik kontrol z kopce a já začala mít pocit, že závod bude snadný. Ale postup ze čtyřky na pětku byl smrtící. Byl to postup do obrovského kopce kterému se nedalo vyhnout. Měli ho všechny kategorie tak tam byla alespoň šance na rychlé najití kontroly. Během cesty do kopce jsem si říkala – už jen poslední kopec a pak rovinka. Ovšem stal se pravý opak. Z kopce, do kopce, z kopce, do kopce,…. Proklínala jsem stavitele tratí, ale nakonec jsem na sběrku a do cíle musela téměř dojít. Proto mě překvapilo, že i s mou velkou ztrátou na vítěze (osm minut) jsem skončila osmá. Večer nás pak čekal jen přesun do jedné nedaleké vísky, kde jsme měli domluvený nocleh. Večer jsme si užívali záznam z mistrovství světa v orienťáku.

Další den jsem na start přišla přece jen o něco připravenější. A výsledek na tom byl znát. Trať byla po většinu z kopce, mapově to také nebylo nejtěžší a až na malou chybku v závěru se mi povedl čistý závod. Nakonec jsem byla pátá. Odpoledne jsme navštívili menší venkovní restauraci a nakonec jsme si byli i zaplavat.

Další den hned po příjezdu do centra jsem zjistila, že v celkovém pořadí jsem sedmá což byla skvělá zpráva. Bohužel jsem si všimla i osmé závodnice a její ztráty na mě. Jedna sekunda. I přes velké časové rozdíly mezi námi byla jedna sekunda. Přípravu jsem proto nepodcenila a snažila se nemyslet na věci, které by mě rozptylovali. Po startu jsem se rozeběhla na první kontrolu. Tu jsem našla bez problému. Na druhou kontrolu jsem si nemohla vymyslet postup, tak jsem zvolila staréznámé: ,,zkusím jít tím směrem, ono se to nějak vyřeší“. S takovýmto přístupem nikdy toho moc nenajdete, takže byl výsledek celkem jasný. Postupně se v mé hlavě zrodil nápad, který doteď nechápu. Bez pádného důvodu jsem začala šplhat jednou z nejmíň přístupných cest na skálu, kde se měla dvojka nacházet. Po skoro desetiminutové cestě hustníkem jsem narazila na pána z Rakouska. Posunky jsem se dozvěděla, že moje kontrola je někde dole, ale on má strach jít strmou cestou a radši to obejde. Já se nedala a bez hlavy jsem se tam vrhla. Po nálezu dvojky jsem si řekla, že se to pokusím dohnat. Na trojku jsem běžela jako o život a nakonec ji přeběhla. V závalu vzteku jsem na čtyřku běžela ještě rychleji a nebýt ostatních závodníků, tak ji taky přeběhnu. Na pětku jsem si říkala: ,,Hlavně pomalu a v klidu.“ Moc to nepomáhalo, ale i s obtížemi jsem tam nějak doběhla. Ale potom přišla šestka. Opakoval se podobný scénář jako u dvojky. S tím, že jsem za Boha nevěděla, kde jsem. Po několika marných pokusech o navázání kontaktu s ostatními závodníky, (ne každý se zastavil) a sedmnácti minutách v háji jsem narazila na kontrolu. Která však byla moje sedmička. Byla jsem už tak zamotaná, že po skoro hodině bloudění jsem se vydala přímou cestou do cíle.

I tak jsem si závody užila. No ne každý rok je bedna ☺

A nejlepší ze SOBů na PéPéčkách:

4. Ivča Poklopová (D50)
6. Robert Zbíral (H 35)
3. Jan Horký (H 45)