Nová Ves. V 11:38 si nasazuji hůlky a vyrážím na svou první kontrolu. Radaju se z lehkého postupu na jedničku. Netvrdím, že je to bez drobných váhání, ale na mě jakožto začátečníka, vůbec ne špatné. Postup sic dlouhý, ale sklízí své ovoce. Vrhám se po hlavě (doslova, spadla jsem díky zapíchnutí běžky do sněhu) ke kontrole. Už už razím, ale v tom zjistím, že nemám čip. Ke svému údivu jsem zjistila, že mám docela obsáhlou slovní zásobu nadávek. Projela jsem nejdříve kolem kontrolky, ale tam samozřejmě nebyl. Né s takovým odhodláním a radostí ze závodu se vracím zpět po cestě a stopuju lidi z vrchu, kteří ale občas ani nezareagují na můj dotaz, zda-li si nevšimli modrého čipu. Potichu ze mě srší zlost na sebe samu. Potkávám Šárku, která se mě ptá: Nač ta zlost a ztráta odhodlání? (Ve skutečnosti CO JE? 😅)

Odpovídám relativně smutně, protože se mi před očima hemží ztracený závod a hlavně peníze za čip. Mým štěstím v neštěstí byla právě Šárka. Vzala ho. Předá mi ho a já, byť v poli poražených se opět vracím na první kontrolu. (Dojela jsem do 3/4 kopce – když jsem ho sjížděla, v duchu jsem se smála tomu, že by to někdo vyjížděl)

Ostatní kontroly jsem našla naštěstí všechny. 2. Kontrola mě sice stála dalších 5 minut z důvodu špatného odhadu nejlepší trasy, ale alespoň jsem na tom byla fyzicky jakž takž. Od té doby, kdy do mé sbírky elektroniky přibyly POLARY sleduju, že po druhé kontrole mám už 5,5 km.. Sněhu moc nebylo, a tak jsem se ani nemohla pořádně kochat. Trať byla dobře postavená, škoda jen toho zpropadeného čipu, který mi zkazil závod. Do cíle dojíždím na průběžném 10. Místě z 12. Tak jsem asi nebyla nejhorší. Nebyl to ale disk, jak minule, takže můžu být spokojená. Zlepšuju se zkrátka postupně, minule disk, teď tohle. Uvidíme zítra…

A jaké z to plyne poučení? Připnout si čip sichrhajskou k rukavici 😂.