Rodinný klan Šimků si po loňských zážitcích v italských Dolomitech opět vybral letní vícedenní závody v nevšedním terénu. Požadavkem Štěpána bylo, aby tam byly pěkné feráty. Tím byl výběr možností omezen na Alpy. Po zvážení nabízených možností jsme zvolili 5ti denní závody v Tyrolsku (západní Rakousko).

Centrum závodu bylo ve Steinachu, což je na silnici z Innsbrucku směrem na Brennerský průsmyk. Závodu se zúčastnilo asi 1337 závodníků z 25 evropských a 9 mimoevropských zemí. Závody byly opravdu mezinárodní. Více než domácích Rakušanů (99) běželo Finů (108), Norů (137), Švédů (232) a švýcarů (235). Z České republiky přijelo 34 závodníků.

První den se běžel sprint ve městě. Sprintu se zúčastnila i fenomenální Švédka Tuve Alexadersson, která po zisku tří zlatých medailí na MS zde trávila dovolenou s maminkou na ferátách. Měl jsem ambice jí porazit alespoň v nějakém postupu (měli jsme tři poslední postupy shodné…..). Navíc sprint patří k mým silným disciplínám :-).

K mému velkému úžasu se mi to nepovedlo. Na prvním společném postupu mi Tuve dala 30 vteřin, na dalších dvou po vteřině (patrně již závod vypouštěla). Přesto Tuve vyhrála elitu a já byl 46. ze 69 startujících :-).

Ponaučení:

1. Když jedete na zahraniční závod, je dobré jet do místa konání závodu s předstihem, abyste byli odpočatí! To v našem případě nebylo možné zajistit, neboť sprint začínal v pondělí v 17.00 hod asi 750 km od Droždína a já vyzvedával v pondělí ráno Štěpána na adrenalinovém kempu v Rýmařově. Následovala jízda přes celé Rakousko (řídím pouze já), takže s nadsázkou lze říci, že jsem sprintoval již od půl šesté ráno.
2. Nepodceňujte závod! Po únavné jízdě, kdy jsme drazili do centra závodů hodinu před startem, jsem žil v takové eufórii, že vše stíhám a nic mne nemůže překvapit. Natož jednoduchý sprint v malém městečku. Chyba lávky! Jen na první kontrolu jsem nechal 1:30 minuty, neboť omylem jsem šel na dvojku místo na jedničku (byly v zákrytu). Tato chyba mne celkem uklidnila a zbytek jsem šel jen s drobnými chybkami.

No nic, jeden nepodařený závod z pěti se dá dohnat!

Druhý den jsme již běželi krátkou trať ve vysokohorském lese. Do centra závodu, které bylo v nadmořské výšce 1500 m.n.m. jsme vyjeli lanovkou, která byla v ceně startovného. Závod se odehrával v zalesněném, horském, relativně příkrém svahu, který jsme většinou traverzovali, protkaném potůčkami s množstvím popadaných kmenů. Na první kontrolu jsem vyrazil bez jasného plánu, jak budu kontroly hledat. Beru mapu a přemýšlím, podle čeho se zde dá orientovat. Ale hlavně se rychle rozhodnout, čas běží! Místo toho, abych si vylezl dvě vrstevnice nahoru a šel po cestě, tak jsem se odvážně pustil do traverzu. Křížil jsem několik potůčků, které jsem si nepočítal, ….. a najednou jsem nevěděl zda mám pokračovat ve směru, nebo jsem již u kontroly. Začal jsem pročesávat okolí, abych se chytil, tušák však nepomohl. Nezbylo, než se potupně zeptat okolních závodníků, kde jsem. Pak již bylo lehké pokračovat ve směru dalších 180 metrů a jedničku dohledat ….. se ztrátou asi 4 minut. Říkal jsem si, že musím jít na jistotu. Na dvojku jsem již šel zodpovědněji. Nastavit směr a šikmo lesem po svahu. Odhaduji vzdálenost a rozhlížím se, neboť kontrolu bych již měl vidět. Kolem běhali zmateně ostatní závodníci, moje kotrola však nikde. Jak jsem následně zjistil, byl jsem od kontroly jen pár metrů, byla schována pod minisrázkem. Pokračoval jsem asi ještě 20 metrů a pořád nic. To je divný? Někde tady musí být! Poté spatřím tak 6 vrstevnic pod sebou kontrolu. Nezdá se mi, že bych měl jít tak moc dolů a pokouším se po vrstevnici vrátit kousek zpět. Kontrola stále nikde. Že bych měl opravdu slézt dolů? Třeba opravdu bude ta moje! Lezu dolů, jde to lehko. Kontrola moje není, podle terénního tvareu však poznávám kde jsem. Musím těch 6 vrstevnic nahoru! Nejde to lehko! Mám kontrolu a také smůlu, že jsem ji napoprvé těsně minul. Další 4 minutová chyba. To je tedy začátek. Naštěstí zbytek závodu jdu již téměř čistě, ostatní také dost chybují, takže výsledkem je na tu bídu slušné 39. místo.

Ponaučení:

Absolvovat před takovýmto závodem trénink na mapě obdobného charakteru je nutnost!

Třetí den je opět centrum závodu na nádherném místě u horní stanice kabinkové lanovky. Třetí etapa, long, je sympatická v tom, že na start se jede lanovkou dalších 500 výškových metrů a do cíle se těchto 500 výškových metrů sbíhá. Ternén je již orientačně náročnější, neboť se pohybujeme většinou nad horní hraicí lesa, kde je spoustu borůvčí, bažinky a členitý mírně svažitý terén. Na start přijedu pozdě asi o 2 minuty, neboť sedačková lanovka se šine jako šnek, několikrát zastaví, aby mi byla větší zima. Nahoru dojedu ako rampouch a následuje letmý start. Jedničku zvládám chytře za pomocí cestičky (člověk by neměl dělat stále stejné chyby, lepší pocit je, když je střídáte), na dvojku trochu plavu. Hledám velkou kupu s výrazným stromem. Nad sebou mám kupu, ale nikoliv s výrazným stromem, ale nějakým křákem. Je tam ale kontrola, ta tam jdu a zkusím se poptat, kepak to jsem. Odpověď je překvapivá. je to moje druhá kontrola …. Další postupy v pohodě, už mi to zase jde. Následuje přes kilometr dlouhá královský postup. Zvolím obíhačku zprava, byla to asi chybka. Stála mne tak 1-2 minuty. Ostatní kontroly naskakují zase rychle, v cíli to je 27. místo. Další zlepšení, paráda! Nicméně moje předsevzetí, přiblížit se výsledkům Jana Kamenického z OK Hradec Králové, se nedaří plnit. Ve sprintu mi dal 3 minuty, na krátké 13 minut, na dlouhé pak 7,5 minuty!

Ještě že je den volna. Ten trávíme na pěkné vzdušné ferátě v St. Jodok am Brenner. Obtížnost C, začátek feráty je nejtěžší (až D). Bomba vás čeká na konci feráty, kde je pěkný výhled do okolí a hlavně bedna s vychlazenými nápoji, které si můžete koupit (dát peníze do kasičky). Na tomto místě si Štěpán dal svého (snad prvního ) pivsona a vytvořili jsme fotografii s pracovním názvem “Sobi u krmelce”.

Na čtvrtou a pátou etapu jezdíme do města Imst, které je vzdáleno asi 80 km na západ. Z parkoviště nás kyvadlová doprava odváží do centra závodů, které je tentokrát na spodní stanici lanovky. Opět bezplatně jedeme lanovkou na start a tradičně v průběhu závodu seběhneme celé převýšení sjezdovky. Trochu poprchává, také se ochladilo, je něco kolem 15 stupňů Celsia. Běželo se ve vysokohrském smrkové lese s členitým terénem a velkými balvany. Krátká trať mi jde již od začátku. Nedělám téměř chyby. 5 kontrol před cílem mám na Honzu Kamenického náskok 2 minut. Pak se však na postupu dostanu do koridorů pro závodníky, kteří mají určený start č. 2. Nechápu, co se děje, jsem dajaký zmetený! Dělám chybu a přibíhám 16 vteřin za Honzou. Sakra! Nicméně 21 místo v etapě. To se mi už líbí :-).

Jako odměnu za výkon absolvuji se Štěpánem jízdu na bobové trati, která má 3,5 km délky. Se Štěpánem jsme se domluvili, že nebudeme vůbec brzdit (v každé zatáčce je upozornění, že je brzdit potřeba). Předpokládáme, že dráha je konstruována tak, že vozík přetá¨ížení vydrží a nevyletí z dráhy. To jsme si již vyzkoušeli ve Švýcarsku na obdobné trati. Naším problémem bylo, aby nás obsluha pustila na trať s dostaečným odstupem za před námi jedoucími “bobisty”, kteří svojí rychlost brzdili. To by znamenalo, že bychom museli brzdit i my, abychom do nich nenarazili. Vytvořili jsme plán. já pojedu první a budu dělat blbečka, který vozík neumí obsluhovat. To znamenalo kousek popojet a zabrzdit. A znovu popojet a zabrzdit. To jsem opakoval několikrát za vydatného chechtání přihlížejících, kteří se bavili na můj účet. Splnilo to však svůj účel a já si vytvořil se Štěpánem dostatečný čas na to, abych i bez brždění nedohnal přede mnou jedoucí jezdce. Pak již stačilo odblokovat brzdy a spustit se po dráze dolů. Byla to síla, jen jsem se modlil, aby konstrukce bobu, zejména kolečka držící bob ze spodu ke kovové konstrukci, vydržela. Podařilo se.

Poslední etapa, long. se běžel v borovém vysokohorském lese s podrostem jalovce, který fungoval jako ostružiny u nás. Po závodě jsem měl kolena popíchané jak při akupunktůře. Poslední závod byl z mého hlediska nejlepší. Dařilo se mi dodržet jít téměř přesně, mít kontakt stále s mapou a jít rychle. Výsledkem bylo 16. místo v etapě (Honzu jsem porazil o 1,30 min), celkově jsem skončil 24. z 69 startujících. Prostě potřeboval jsem, aby závody byly delší. Moje umístění v jednotlivých etapách měla vzestupnou tendenci: 46-39-27-21-16. Celkové výsledky.

Šťěpán skončil ještě lépe, na 14. místě ze 40. Jeho výsledky v jednotlivých etapách: 18-27-26-14-10. Hanka si v první etapě vyvrtla kotník, skončila celkově 36. z 66 startujících.

Prostě pěkná dovolená v krásném prostředí. Příští rok do Alp asi zase pojedeme. Pojeďte s námi !!!