V sobotu 29.2.2020 všechny orienťáky přihlášené na soustřeďko (z toho 11 členů z klubu SOB) čekala dlouhá osmihodinová jízda do malého městečka na úplném severu Polska – Sztutowa a sedm dní strávených v krásné přírodě s mapou.
Už na cestě všechny potkaly problémy díky opravám na dálnici A1 (povolená rychlost v nekonečném zúženém úseku byla 60 km/h). Celá výprava se ale včas dostala k ubytování ve velmi pěkném penzionu Promyk (Paprsek). K milému překvapení všech byli místní připraveni na mokré orienťácké oblečení a boty po deštivém tréninku nebo průběhu nějakou mokřejší bažinou – byli nám k dispozici věšáky a topení na boty. Takže na ubytování (stravu nevyjímaje) si nikdo nemohl stěžovat.
Už na prvním seznamovacím tréninku všichni pochopili, že terén je o něco těžší než, na který jsme zvyklí doma. Nespočet terénních tvarů, nezakreslených pěšin (i velkých cest) a mnoha bažin ne každému napoprvé zachutnal. Ale to byl teprve začátek.
Dalšího dne nás čekala těžká zkouška v podobě tréninku v nelehkém terénu. I přes nastudování mapy (kterou jsme výjimečně dostali předem) se někteří z nás ztratili. To ale nikoho neodradilo a na další trénink nastoupil s ještě větším nasazením a koncentrací.
Jak už jsem psala, terén byl hodně členitý a cesty většinou neseděly. Proto se vyloženě nabízely nějaké vrstevnicovky. Jedna nás čekala hned v pondělí a většina ji zvládla na jedničku (pokud teda neběžela z motýlka na špatnou kontrolu 😊). Bylo prostě velmi důležité běhat na azimut (nebo si alespoň udržet směr) a nenechat se stáhnout ostatními na jinou kontrolu.
V úterý nás po fyzicky náročném longu čekal odpočinek ve formě výletu do města Malbork. Naše auto se rozhodlo pro prohlídku tamějšího hradu. I přes jazykovou bariéru mezi naší polskou průvodkyní a námi jsme si hrad (a odpočinek) náležitě užili.
Nakonec bych snad už ze všech dvanácti tréninků vypíchla jen čtvrteční štafety přes cestu. Bylo to něco naprosto odlišného od rozvážného běhu zvlněnou krajinou. Tento trénink se spíše podobal neřízenému sprintu s trochou výklusu. Pro všechny velmi náročný trénink.
Každý večer nás také čekala ,,porada“. Dozvídali jsme se o plánu na další den a rozebírali postupy se svými ,,skupinovými kolegy“ (DH18 – A, DH16 – B, DH14 – C, DH12 – D).
Závěrem bych chtěla říci, že toto soustředění, myslím, všechny mapově velmi posunulo. Ti, co neuměli běhat na azimut, se to chtě nechtě museli naučit a osvojit. Orienťáci rádi běhající za ostatními si museli začít věřit a spoléhat se jen na sebe. Proto si myslím, že na začátek sezony to byla velmi dobrá a spolehlivá příprava pro všechny zúčastněné.