Před čtrnácti dny proběhlo neoficiální zakončení sezóny orientačního běhu, krátce řečeno HROB. Kdo si nevyzkoušel HROB, nebo-li Mistrovství ČR v horském orientačním běhu, tak netuší, jak různorodé pocity účastníci tohoto vytrvalostního závodu na trase zažívají. Jsou výstižná slova klasika: „zážitek nemusí být pozitivní, musí být však intenzivní“. A letošní HROB tyto zážitky poskytoval plnými doušky.

Jako synonyma slova HROB mi okamžitě vytane na mysli slovo výzva. Tento závod však zcela trefně popisují i pojmy odhodlání, vůle, respekt k délce závodu a k převýšení, respekt k soupeřům a samozřejmě i respekt k přírodě, která neúprosně modeluje kulisy tohoto závodu. Je zcela běžné, že v průběhu závodu závodníci zažívají pocity eufórie i zklamání. Eufórii, když kontroly jsou přesně tam, kde je hledáte, když vlastní tělo se tváří, že má dostatek sil, nebo při doběhu do cíle. Zklamání, když jste zmrzlí, promočení a ta zatracená kontrola se schovává někde v terénu!

Cílem tohoto závodu je pro většinu závodníků cesta, nikoliv vlastní cíl. Je to podobné jako v životě, jehož cílem je nevzdávat se a překonávat překážky, které nám život klade do cesty. Věřím, že dvojice, která stráví v průběhu dvoudenního závodu na trase přes 13 hodin, zažila při zdárném dokončení závodu podobnou eufórii, jako vítězové jednotlivých kategorií. A možná i intenzivnější. Respekt tak náleží všem závodníkům, kteří měli odvahu postavit se na start a vynaložili maximum snahy, aby závod dokončili. Pokud někdo závod nedokončil, záleží jen na něm, aby si vyhodnotil, zda se opravdu jednalo o nepřekonatelnou překážku.

Ale vraťme se k mé účasti na HROBu. Tohoto týmového závodu jsem se s výjimkou roku 2018 zúčastnil každoročně počínaje rokem 2013. Pokaždé s jiným spoluběžcem. Dalo by se předpokládat, že bych měl mít dostatek zkušeností i rozumu. HROB je však nevyzpytatelný a dokáže překvapit i ostřílené borce, natož mne, který z pěti startů jeden závod musel vzdát pro křeče (spoluběžec byl příliš dobrý) a jeden dokončit bez spoluběžce (z důvodu zranění parťáka). Prostě sehnat spoluběžce, který je na tom fyzicky přibližně stejně, neprudí a vydrží poslouchat moje fórky, není vůbec jednoduché.

Letošní rok jsem běžel s Gábinou z Brna. Známe se z práce a možnost běžet spolu HROB jsme již třikrát neúspěšně plánovali. Vždy jsme se dopředu domluvili, že spolu poběžíme, ale do letošního roku to 3x nevyšlo. To, že Gábině letos došly výmluvy na různá onemocnění, bylo vlastně takové malé překvapení. Přihlásili jsme se v poslední možný termín za základní startovné. To mělo své výhody i nevýhody. Za výhodu považuji, že jsme se příliš nestresovali s přípravou na závod. Za nevýhodu nyní s odstupem času považuji, že jsme toho moc nenatrénovali. Tedy alespoň já. Kromě závodů v orientačním běhu jsem absolvoval v týdnu před závodem pouze dva lehké výklusy.

Velkou neznámou byla pro mne kondice Gábiny. Registroval jsem, že chodí běhat, ale neměl jsem představu jak často. Když mi večer před závodem sdělila, že často běhá s poníkem, a že poník jí nestačí, tak jsem si představoval, jak za ní běhám s ohlávkou kolem krku. 😊

Nadešel den D a my vyrazili za chladného rána na trať mistrovského závodu v horském orientačním běhu, abychom našli 13 kontrol. Závodní prostor se rozkládal od Trutnova až po Adršpašskoteplické skalní město. Naše kategorie, tj. smíšené družstvo veteránů nad 40 let, měla připravenou trať o délce 19,1 km s převýšením 780 metrů. Ještě asi v polovině závodu jsem se domníval, že se jedná o změřenou délku trasy po ideálním postupu. Poté jsem si uvědomil, a i moje nohy začaly poukazovat na to, že závod nám nebude trvat ani čtyři, ani pět hodin, neboť udaná délka závodu se týkala vzdušné vzdálenosti. Naběhali a nachodili jsme podstatně více.

Na startu bylo v naší kategorii 28 dvojic. Potěšilo mne, že vidím i známé tváře, jako je Radka Tomášková, která s manželem startovala pod nepříliš odpovídajícím názvem „Kyselý zelí“. Názvy některých dvojic byly inspirativní. K povedeným názvům patří „Vyvrhnuté velryby“, „Dvě Lemry“ nebo „Proč jdu s takovým lemplem“? Náš tým jsme pojmenovali „Žeby?“.

Zvolit si správný název týmu někdy může rozhodnout i o tom, zda závod dokončíte, nebo nikoliv. Moji přátelé z oddílu, Michal a David se pojmenovali „SOB never-give-up master team“. V sobotu zaběhli skvělý výsledek, páté místo. V neděli však Davidovi začaly protestovat úpony v koleni natolik, že po třetí kontrole chtěl závod vzdát. Vzhledem k názvu týmu to nebylo jednoduché a závod nakonec dokončili na velice pěkném pátém místě….

Ale vraťme se na začátek závodu. Po startovním výstřelu jsme se mohli podívat poprvé na mapu s vyznačenými kontrolami. První etapa HROBu se běží volným pořadím kontrol. To znamená, že dvojice se na startu musí rozhodnout, v jakém pořadí kontroly posbírá. My jsme vyrazili s většinou závodního pole na západ. Pro první etapu jsme si dali jednoduchý cíl. Zvládnout první den takovým způsobem, abychom závod dokončili. Rozumně nastavené tempo stačilo k tomu, abychom první kontrolu orazili na v čase 37:43 na 9 místě se ztrátou necelých 7 minut. Po hodině závodu jsme si polepšili na osmé místo, ztráta na vedoucí dvojici se nevýšila na 11 minut. Začalo drobně mrholit a my se rozhodli zastavit se v penziónu, ve kterém jsme byli ubytováni, abychom se převlékli. Nebyla to velká zacházka, přesto jsme na páté kontrole, v jejíž blízkosti byl občerstvovací stánek, klesli v pořadí dvojic na šestnáctou příčku se ztrátou již 31 minut. Následovala chybka při stanovení pořadí, v jakém budeme kontroly hledat a asi desetiminutová chyba při dohledávce údolíčka v nepřehledném kamenitém svahu. Snad ještě horší než chyby bylo nevlídné a chladné počasí. Vytrvale drobně pršelo, takže poslední hodinu jsem běžel promoklý, ztuhlý zimou a k tomu se přidávaly křeče do lýtek a stehen. Ještě že jsme měli s sebou hořčík, ze kterého jsme si po trase připravovali kouzelný lektvar.

Po doběhu do cíle v čase 5:14:34 jsme měli závodu plné zuby. Zklamáním pro mne byla ztráta na první tým naší kategorie, kterým bylo „Kyselé zelí“. Ztrátu 81 minut jsem nečekal. Na druhou stranu umístění na 13 příčce ze 27 startujících týmů v naší kategorii nebylo rozhodně žádnou ostudou. Přes pět hodin na trase je hodně. Litovali jsme a zároveň obdivovali vytrvalost dvojic, které s tratí bojovaly i o dvě hodiny více, než my. Sobotní rekord vytvořil tým „Komplexní ženy“ v kategorii žen, který s trati bojoval 7:21:57. Tato dvojice dobíhala do cíle již za regulérní tmy.

V tu dobu jsme již byli dávno po teplé sprše a v hospodě se snažili tělu dodat síly pro druhý den. V průběhu dne byla teplota kolem 6°C, kdy tělo nepociťovalo ani hlad, ani žízeň. Pouze únavu. A jelikož večeře je základem pro vytrvalost na následující den, nacpali jsme se drškovou polévkou a vepřovým se zeleninou s rýží, respektive hovězím guláškem. Přestože v průběhu roku pivo téměř nepiju, tak nutnou součástí večeře byly dvě dvanáctky, neboť mám vyzkoušenou potřebu piva před vytrvalostním závodem z důvodu předcházení křečím.

Do druhého dne jsme vstávali se základní otázkou, jak si naše bolavá těla poradí s druhou polovinou závodu. To totiž nelze dopředu odhadnout. Pozitivní pro nás byla vyšší teplota vzduchu a hlavně, že již nepršelo. Naším cílem bylo udržet 13 příčku, neboť nám dýchaly na záda další tři dvojice, přičemž tým „Navždy spolu“ jen se ztrátou 1,5 minuty. Postup na lepší umístění jsme moc neřešili, neboť tým „Lokomotiva z Kamenice“ měl před námi náskok 16 minut. Jiného názoru byl manžel Gabky, který nás na dálku kaučoval. Během sobotního večera jsme mnohokrát slyšeli radu, že musíme zabrat. Že na desátou příčku máme ztrátu „jen“ 23 minut, tak ať se pohnem 😊.

Druhý den závodu se běžel již s pevným pořadím kontrol. Čekalo nás 10 kontrol. Délka trasy činila 20,4 km s převýšením 800 m. Nachodili a naběhali jsme však asi 27 km.

Kdo v první etapě doběhl se ztrátou méně jak 55 minut na vítěze své kategorie, tak v neděli odstartoval s hendikepem ve výši sobotní ztráty. My ostatní jsme měli hromadný start. Do lesa se vyřítilo najednou asi 100 dvojic z několika kategorií. Kdo si pořádně nehlídal mapu, lehce se nechal svést davem z naplánované trasy. Takových bylo mnoho, včetně nás. Naštěstí jsme včas odhalili, že neběžíme po ideální trase a zvolený postup jsme korigovali tzv. „na tušáka“, což se povedlo. Při HROBu se „na tušáka“ běhá poměrně často, neboť na mapě není tolik orientačních bodů jako při klasickém orientačním běhu. Odhadnout, ve kterém údolíčku se právě nacházíte není vůbec snadný úkol. Kdo je schopen se orientovat dle velkých terénních tvarů a má odhad vzdálenosti, tak má obrovskou výhodu.

S výjimkou prvního postupu jsme v neděli zvládali závod lépe. Závod byl více běhavý, příjemnější bylo i počasí, neboť nepršelo. Orientaci místy ztěžovala mlha. Dalším pozitivem byly dvě občerstvovačky s poměrně širokým sortimentem pití a pamlsků. Já jsem preferoval iontový nápoj, čokoládu, chleba se sádlem, rozinky, hroznový cukr a jako protikřečovou terapii banán se solí.

Jediné, co se nám nezamlouvalo bylo sbíhání týmů dohromady. V jednu chvíli nás běžel pohromadě “autobus” asi 6ti týmů. Tuto skupinku jme se rozhodli roztrhat při druhé občerstvovačce. Doběhli jsme na ní jako první s mírným náskokem, trochu se napili, vzali pár rozinek do ruky a vyrazili rychle dále. Od skupinky pronásledovatelů jsme se tak odpoutali.

Jelikož se blížil konec závodu, začali jsme zrychlovat. Poslední kilometry jsme strávili ve společnosti týmu „Myslivecká dvojka“. Následoval seběh z Jestřebích hor a doběh do Radvanic. Užíváme si endorfiny z dokončeného závodu a jsme samozřejmě zvědaví, jak jsme dopadli. Myslel jsem si, že neděle se nám celkem povedla, ale to, co jsme viděli na obrazovce počítače, v nás nastartovalo doslova eufórii. V nedělní etapě jsme totiž skončili jako čtvrtý nejrychlejší tým v naší kategorii, pouhých 13:51 minut za suverénem naší kategorie, týmem „Kyselé zelí“. Další perličkou byl na vteřinu stejný čas s týmem „Jako blesk“. Prostě po 4 hodinách, 4 minutách a 11 vteřin dosáhneme úplně stejný čas jako jiný dvojice. To nevymyslíš 😊.

V součtu výsledků obou dnů jsme se překvapivě dostali na desátou příčku. Splnili jsme tak požadavek neběžícího kauče, manžela Gábiny. Za dva dny jsme naběhali přes 55 km. A při cestě domů plánovali zkusit další ročník HROBu. Žeby? 😊